Nové tváře Orlů - Christoph Harand

S hokejem začal v pěti letech ve Vídni, kde se narodil. Jako syn hokejisty k němu měl blízko. Přesto se musel rozhodnout, jestli se stane krasobruslařem jako jeho matka, nebo zda bude následovat svého stvořitele. Rozhodl se, že k bruslím přidá ještě hokejovou hůl a výstroj.

Jeho otec hrál hokej asi dvacet let, z čehož více než polovinu strávil ve Vídni. Kromě toho působil například ve Feldkirchu (1984-85) nebo Innsbrucku (1988-89). Za národní tým hrál přibližně pět let, tři roky s „céčkem“ na hrudi. Nikdy nevyzkoušel zahraniční angažmá, kariéru ukončil v roce 1992 a o rok později se stal trenérem.

S bratrem Patrickem hrál Christoph společně tři roky ve Vídni, ale nikdy v jedné pětce, přestože mohou hrát na obou křídlech. V sedmnácti letech odešel Chris do švédského Färjestadu na doporučení bývalého hráče Vídně Tommyho Samuelssona. Absolvoval tam přípravný kemp, ale vedení se rozhodlo, že by místo za juniory měl hrát za muže, a poslalo ho do druholigového Hammarö. Než se upsal týmu Vienna Capitals, vyzkoušel ještě juniorku finského Ilvesu Tampere a rakouské Lustenau. Uplynulé dvě sezóny strávil v Linzi. Nikdy nevyhrál titul, jeho nejlepší umístění bylo čtvrté místo s Vídní.

Od osmnácti hrál za juniorské výběry a zúčastnil se tří světových šampionátů v nižších kategoriích. Podle svých slov dvakrát nebo třikrát získal zlatou medaili a s týmem postoupil z kategorie C do B. Tam se jim podařilo proniknout až do finále proti Bělorusku. „Měli jsme šanci je zdolat, ale nestalo se tak. Vyrovnali jsme a deset sekund před koncem si dal náš obránce vlastní gól. Mohli jsme hrát kategorii A proti nejlepším týmům, jako jsou Češi, Slováci, Kanaďané, USA… Škoda, ale takový je život,“ říká dnes již s úsměvem.

≡ Útočník Christoph Harand

Přesné statistiky ze svého působení v národním mužstvu dospělých si nepamatuje, ale celkem odehrál asi 48 nebo 49 zápasů, vstřelil 5 nebo 6 gólů a třikrát či čtyřikrát přihrával. Kromě několika méně významných turnajů (Francouzský pohár, Německý pohár, dvakrát Pohár v Piešťanech) a přátelských utkání se zúčastnil Mistrovství světa 2004 a 2005, na kterém Rakušané skončili poslední, a také kvalifikace na Olympijské hry 2006. „Ta se sice také nevydařila, ale měli jsme alespoň šanci tam být. Považuji to za jeden ze svých největších úspěchů mimo to, že jsem teď ve Znojmě a mohu si zahrát extraligu,“ svěřuje se.

Českou nejvyšší soutěž považuje Christoph za jednu z nejlepších lig na světě. Jako největší rozdíly oproti rakouskému hokeji uvádí rychlost, dovednosti hráčů a také to, že u nás hrají kvalitní hokej čtyři pětky, zatímco v Rakousku dvě, maximálně tři. „Jednou se hrál exhibiční zápas mezi Grazem a Českými Budějovicemi. Graz prohrál 2:7, takže tam musí být rozdíl,“ porovnává úroveň obou soutěží.

K angažmá ve Znojmě se dostal zajímavým způsobem: „Jeden můj kamarád má dobré kontakty s českými kluby. Řekl mi, abych čekal a pak že půjdu někam na zkoušku. Netušil jsem ale, že to bude Znojmo, očekával jsem Prahu, Liberec nebo Vsetín. Nakonec jsem tady. Je to blízko Vídně, takže nemusím jezdit domů daleko, což je dobré.“ V malém jihomoravském městě se mu líbí, pochvaluje si také lidi, které má nyní kolem sebe. Přes den zatím pobývá u spoluhráče Martina Růžičky, měl by však dostat svůj vlastní byt, aby nemusel dojíždět.

Věří, že mužstvu i jemu samotnému se nadcházející sezóna vydaří: „Máme dobrý tým, ale musíme se ještě trošku zlepšit. Měli bychom zapracovat na proměňování šancí a na obraně. Každý z nás musí udělat – obrazně řečeno – ještě jeden krůček nahoru, a když nám to vyjde, myslím, že se nám v lize bude dařit.“ Jeho cílem je, aby se zde zviditelnil a měl tak šanci v budoucnu získat angažmá třeba ve Švédsku nebo Finsku. Jak sám říká, pro Rakušany není snadné dostat se do NHL, protože jejich ligu nesledují žádní experti, a mají malou šanci, že budou draftováni.

Christoph kromě mateřštiny hovoří brilantní angličtinou, ale překvapivě zná také češtinu. „Jenom trošku,“ říká skromně. „Rozumím několika slovům, ale nejsem zvyklý moc mluvit, jsem stydlín. Rozumím však trenérům na ledě i klukům v kabině. Domlouvám se s nimi anglicky, ale někdy i česky. Snažím se češtinu zlepšit, naučit se ji.“ Jak se k našemu jazyku dostal? Jednoduše, jeho matka i babička se v naší vlasti narodily. Když byly Chrisově mamince tři nebo čtyři roky, odstěhovala se rodina do Rakouska. Syn potom poslouchal, když se máma s babičkou bavily česky, a snažil se porozumět.

K jeho zálibám patří tenis a cyklistika – rád sleduje Tour de France. Občas si zajde na ryby a samozřejmě také ven pobavit se s přáteli nebo s přítelkyní. Prozradil, že české dívky se mu líbí. Velmi dobře si rozumí s počítačem, protože vystudoval školu zaměřenou na výpočetní techniku. „Nebylo pro mě jednoduché skloubit školní docházku s hokejem, ale nakonec jsem to zvládl. Až jednou skončím s hokejem, myslím, že snadněji najdu práci,“ uvažuje do budoucna.