Glen Hanlon: Učím se česká slovíčka, práce v klubu mi chyběla

Jste ve Znojmě týden, jaké jsou vaše první dojmy z nového angažmá?
Moje dojmy jsou skvělé. Opravdu. Nejsem tu dlouho, měli jsme zatím jen pár tréninků a jediný zápas, ale je tu skupina hráčů, kteří chtějí pracovat. To je dobrá věc. Česko je jedna z šesti nejlepších hokejových zemí na světě, lidi tu téhle hře rozumí. Snažím se mluvit s hráči, hlavně těmi ze zámoří, a vysvětlit jim, že jsou tady proto, aby byli v týmu lídry. Zároveň se intenzivně učím česká hokejová slovíčka. Jsou tu čeští hráči, kteří mluví anglicky, ale máme i takové, kteří neumí, a proto je důležité umět aspoň ty základní fráze česky.

Vaše hodnocení úterního zápasu proti první Lublani (prohra 3:5) mnoho fanoušků překvapilo, byl jste pozitivní, některé hráče pochválil. Je pozitivní zpětná vazba váš styl?
To je moje filozofie, takhle já pracuju. Myslím si, že je důležité, aby si hráči věřili a cítili se dobře. Když se jim něco povede, podpořím je. Nedává smysl jenom kritizovat, z toho pak nikdo nemá radost. Zároveň ale, pokud nebudeme hrát dobře, pak nemá důvod předstírat, že věci jsou růžové. Můj koučing a hodnocení hráčů nemá probíhat veřejně přes média, to si řekneme v kabině.

Zmínil jste, že se učíte česká slovíčka, dělal jste to samé i v jiných zemích své bohaté trenérské kariéry?
Ano, je to tak. Tohle je trochu širší téma. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl pracovat ve velkém množství zemí v Evropě. A můžu říct, že všude se mi líbilo. Každá ta země je svým způsobem nádherná, má svá specifika, své lidi, svou kulturu i jazyk. Zastávám názor, že když do takové země přicházím jako cizinec, měl bych se snažit tyhle věci pochopit, naučit se je. To považuju za důležité a snažím se to předat i hráčům. I proto se učím česká slovíčka.

Vy jste se v roce 2006 rozhodl odejít z NHL za trenérskou prací do Evropy. Je to rozhodnutí, které byste zpětně udělal znovu?
Považuju to za jedno z nejlepších rozhodnutí vůbec a povím vám, jak k tomu došlo. Když jsem v roce 1998 trénoval Vancouver Canucks, vybral si mě generální manažer kanadské reprezentace Pat Quinn jako asistenta pro mistrovství světa v Curychu. Pro mě to byla první zkušenost s evropským hokejem a bylo to naprosto skvělé, celý ten turnaj mě hrozně bavil. No a potom v roce 2004, když jsem byl hlavní trenér Washingtonu Capitals, přišel v NHL lockout (stávka hráčů) a já byl vlastně rok bez práce. Na podzim mi zavolali, abych jel s Kanadou na Spenglerův pohár v Davosu. Nevím, jestli jste tam někdy byl, ale to bylo něco neuvěřitelného. Krásný turnaj, celý ten pobyt byl úžasný. Tu samou sezónu jsem pak začal trénovat běloruskou reprezentaci.

A přitom jste stále měl práci v NHL...
Moje první mistrovství s Běloruskem přišlo v sezóně 2004/05, kdy byl v NHL lockout, takže jsem stejně netrénoval. Bělorusové ten rok nepostoupili z olympijské kvalifikace a chtěli změnu, cizího trenéra. Dokonce měli ambiciózní plán, kdy největší kluby v zemi měli trénovat zahraniční trenéři, každý odjinud. Chtěli zaplatit Čecha, Fina, Švéda, Rusa a tyhle různé styly pak nechat hrát proti sobě v jejich lize. Nevím proč to nakonec nevyšlo, ale trenér národního týmu měl být Severoameričan.

A to jste byl vy...
Ano, vybrali si mě. Oslovili mě zajímavým způsobem. Byl to rok 2005, před 16 lety, ale i tak to bylo hodně zvláštní. Běloruská hokejová federace zavolala na běloruskou ambasádu ve Washingtonu! A ta pak volala do Capitals. Dodnes si pamatuju, jak mi volal generální manažer George McPhee a říká: „Glene, právě mi volali z běloruské ambasády... Mají pro tebe práci.” No a tak jsem začal pracovat pro jejich hokejový program.

Další rok jste pak byl trenérem Capitals v NHL a zároveň běloruské reprezentace. Jak tohle vůbec šlo skloubit?
No, jak to říct... V Capitals byly tehdy priority nastavené trochu jinak, než dostat se do play-off. Na draftu čekal jako jednička Alex Ovečkin. Chtěli ho získat. Proto bylo jasné, že po základní části budu moct odletět na mistrovství s Běloruskem. Byl to náš nejlepší turnaj, postoupili jsme do čtvrtfinále a celkově skončili šestí. Navíc ten rok byla i olympijská přestávka, měli jsme v NHL nějakých dvanáct dní volno, tak jsem mohl odletět na otočku i v únoru během olympiády.

Bělorusko není úplně standardní evropskou zemí, jak se vám tam trénovalo?
Nechci řešit politiku, nikdy jsem to nedělal. Můžu hodnotit podmínky pro svou práci a ty byly vynikající. Lidi tam byli skvělí, udělali pro nás první poslední. Nebyl jsem tam navíc jen jako trenér... jak to říct. Přišel jsem tam jako člověk ze Západu vyznávající západní hodnoty. Na některé z nich tamní hráči nebyli zvyklí, v dobrém slova smyslu. Před mým příchodem neexistovalo, že by hráči dostali třeba den volna od tréninku. Když jsem jim ho dal, byli nadšení a na ledě pak pro vás udělali cokoliv. Lítali tam s absolutním nasazením, protože o tyhle výhody, které jim dopřával zahraniční trenér, nechtěli přijít. V tomhle to bylo jiné.

Vy jste pak chvíli trénoval i Dynamo Minsk, tamní tým hrající KHL. Měl jste tak reprezentanty k dispozici prakticky celý rok.
Je to pravda, ale nemyslím si, že to bylo dobře. Hrála tam velká část národního týmu, podobně jako třeba v lotyšské Rize nebo kazašském Barysu. Jenže když pak děláte reprezentační výběr, pozvete tam spoustu hráčů ze svého klubu a nakonec některým z nich musíte říct, že se do týmu nedostanou. Nedělalo to dobrotu. Myslím si, že trenér reprezentace a klubu by měly být dvě odlišné osoby.

Devět účastí na MS pro tři země z vás dělá jednoho z nejzkušenějších trenérů na mezinárodní úrovni vůbec. V čem je taková práce jiná než klasická klubová?
Je dost jiná. Jezdili jsme sledovat hráče během sezóny, ale vždycky jsem cítil, že mi chybí denní kontakt na ledě, možnost pracovat spolu a zlepšovat se. Práce v klubu mi prostě chyběla. To byl i jeden z důvodů, proč jsem teď ve Znojmě.

Jak se vlastně vaše angažmá u Orlů urodilo?
Když začala pandemie koronaviru, vrátil jsem se domů do Vancouveru. Potom přišlo krátké angažmá v Krefeldu, ale tam měl klub velké potíže. Nehledal jsem aktivně nové angažmá. Nechci, aby to vyznělo hloupě, ale nepotřebuju ho kvůli penězům. Ten rok bez hokeje jsem strávil studiem, chtěl jsem zlepšit svoje metody, přečíst si něco o aktuálních trendech. Ale víte co, zjistil jsem, že mi jedna věc chybí... a nebyla to radost z výhry. Byla to touha soutěžit a zlepšovat se. Ten pocit, který máte v den zápasu, který máte při příchodu do kabiny k hráčům. Pak zavolalo Znojmo a já byl připravený.

Muselo to být dost hektické, dostat se doslova přes celou zeměkouli.
Volali mi v neděli a já myslel, že v pondělí už mě budou chtít na místě. Jsem na to zvyklý a byl jsem připravený. Nakonec jsem měl čas až do čtvrtka, takže to zas tak hektické nebylo. Žena pracuje v Kanadě, děti už jsou z domu pryč. Cestuji sám, takže je to jen jedna trochu větší taška (usmívá se).

Vraťme se ještě ke komunikaci. Zahraniční hráči, co ve Znojmě hráli, často zmiňovali, že jazyková bariéra tady zkrátka je a občas mají problém se domluvit nebo v restauraci objednat správné jídlo. Jak to zvládáte vy?
Tomuhle přístupu hráčů vůbec nerozumím, neuznávám ho. Když jdete hrát hokej do cizí země, místní klub si vás vybere a zaplatí. To nejmenší, co můžete udělat, je přizpůsobit se místní kultuře, zvykům, respektovat je a něco se naučit. Máte s tím problém? Fajn, tak zůstaňte doma nebo si rok a půl objednávejte pizzu. Ta je stejná všude na světě. Pak jste ale jenom žoldák, který přišel pro peníze a za pár měsíců bude zase pryč. Kdekoliv jsem byl, ať už sám nebo s rodinou, bral jsem to jako cestu za novou kulturou, za poznáním. Občas to přináší vtipné situace. Včera jsem byl v obchodě koupit cukr. To jsem zvládl, ale doma zjistil, že je to jiný druh než ten, co potřebuju. V tu chvíli jsem se smál. Ale to je život, žádná tragédie. To se stává. Většina lidí v klubu mluví anglicky a snaží se nám všem vytvořit skvělé podmínky.

Věděl jste něco o ICE Hockey League předtím, než jste do Znojma přišel?
Trénoval jsem dva roky ve slovenské lize a tam jsem byl v kontaktu s lidmi, kteří tuto soutěž hráli nebo v ní působili, ať už šlo o hráče nebo rozhodčí. Je těžké soutěže porovnávat a nechtěl bych se do toho úplně pouštět, pak bych dostal spoustu zpráv (smích).

Jaký je váš cíl pro tento ročník, s čím byste byl v květnu spokojený?
Chci se s týmem zlepšovat, to je asi ten nejdůležitější cíl. Všichni vám řeknou, že chtějí vyhrávat. Já si nemyslím, že by to měl být ten primární cíl každý zápas. K čemu vám je upachtěné vítězství 2:1, když víte, že máte díry v obraně a nefunguje vám přesilovka. Budeme stavět mužstvo pro play-off a pracovat na tom, aby se hráči měli prostor zlepšovat. Pak bude silný i tým a já budu spokojený.

Foto: Tomáš Žák ml.