Nové tváře Orlů 2003/2004 I.

Po pěti sezónách tě Vary uvolnily na hostování. Znojmo byla tvoje volba?
Ozval se mi Roman Kaňkovský a během pěti vteřin jsme se domluvili. S Romanem se znám z Jihlavy, kde jsme spolu hráli. Byl jsem rád, že jdu někam, kde mě znají a vědí, co ode mě můžou očekávat. Pro mě je Znojmo ohromný impuls. Dostal jsem po té nesmyslné dřině a tréninkových galejích ve Varech ohromnou chuť do hokeje.

Nesmyslné dřině?
No, ano. My jsme v přípravě trénovali sedm osm, hodin denně. Ať si trenér Sýkora říká co chce, tohle by vydržel jen kůň! Mně se Varech hodně líbilo, taky jsem tam jako jeden z mála vydržel pět let. Nemám problémy s lidma a nikdy jsem neměl ani s karlovarským vedením. Ale co letos dělal trenér Sýkora, nemělo žádný smysl. Ten závěr byl prokoučovanej. Já jsem do play-off asi chtěl snad nejvíc ze všech, protože jsem tam byl nejdýl. Fanoušci si to zasloužili a taky play-off moc chtěli. My jsme jako kolektiv byli dobrej. Důležitý bylo, že každý věděl, kde má své místo. Jenže vytrejdovali se hráči, kteří nezapadali do konceptu. Stačily dva tři zásahy a celej ten „stroj“ se rozsypal. Zbytečně se to podělalo.

Ty jsi měl ale docela zajímavý start do extraligy. V sedmnácti letech jsi poprvé nastoupil ve Spartě na extraligový led a hned tu sezónu jsi získal mistrovský titul…
Jako mladej jsem sezónu hrál ve čtvrtý lajně, takže jsem toho tolik nenahrál. Jenže na play-off se zranil jeden útočník a já jsem pak hrál s Evženem Musilem a s Tlačilem. Jeden byl levý křídlo a druhej pravý křídlo a já sedmnáctiletej kluk mezi dvatřicetiletejma chlapama. Pro mě to byla obrovská škola, bylo to super. Kdybych tehdy v play-off tolik nehrál, tak bych si toho titulu ani tolik nevážil.

Další titul jsi měl se Spartou v roce 1993. Po šesti sezónách ve Spartě jsi se ocitl na rok v Jihlavě. To jsi tam šel na vojnu?
Ne, Sparta mě tam vyměnila. Já jsem si nedokázal představit, že ze Sparty odejdu. Pro mě to byla nejhorší varianta, že půjdu do Jihlavy. Nakonec se z toho vyklubalo velké plus a pomohlo mi to zase se zvednout. Setkal jsem se tam se dvěma nejlepšími hráči, se kterými jsem kdy v životě hrál, s Liborem Dolanou a Petrem Vlkem. Nejdřív jsem dva měsíce nevěděl, co mám dělat, kam mám jezdit, protože oni hráli jenom spolu, ale pak to bylo skvělé. Fantastická sezóna!

Z Jihlavy jsi putoval do japonského Sappora. To muselo být velmi zajímavé angažmá? Jak ses tam dostal?
Byl jsem hráčem Sparty a ta tehdy spolupracovala s Japonci. Prostě řekli: Vemte si Kverku. Mně se tam ale moc líbilo, byl jsem z té země nadšený, doslova mě uchvátila. Kdybych měl všechno povídat, bylo by to na celou knihu.

Neměl jsi strach, že hokejově ztratíš?
Nebyl jsem tam tak dlouho, jen osm měsíců. Oni Japonci bruslit umějí, dokonce rychleji jak my i sílu mají, ale ve hře je hrozný chaos. Proti Japoncům jsem vlastně ani nehrál, protože tam hraje první lajna na první, druhá na druhou, a tak dál.., takže jsem nastupoval proti Kanaďanům, Rusům, Čechům. Taky měli nesmyslné rozlosování. Byli jsme třeba čtyři dny na cestách, což bylo pro mě nevýhodné, protože jsem tam měl rodinu. A manželka byla se syny sama.

Když se člověk namátkově podívá do tvých statistiky, tak vidí, že jsi na Spartě v jedenácti zápasech udělal jedenáct bodů, ve Varech v šesti barážových utkáních šest bodů, tři reprezentační zápasy tři góly. Myslíš si, že je to náhoda, nebo ti vyhovuje více hra, kdy se hraje víc pod tlakem, je větší zodpovědnost?
Všechny ty zápasy se hrály hned po sobě. Já jsem si to nikdy neuvědomoval, že mně vlastně rychlý sled zápasů vyhovuje, až teď poslední dobou. Dostanu se na určitý stupeň únavy, která už se pak dále nezvyšuje, tělo si zvykne a já můžu jet pořád dál. Narozdíl od jiných hráčů, u kterých se únava stále stupňuje.

Má hokej u vás v rodině nějakou tradicí?
Dědeček byl velmi dobrý gólman, hrál za LTC, táta hrál taky dobře, ale nikdy ne první ligu. A teď hraje i můj jedenáctiletý syn a je šikovný. O tři roky mladší syn hokej nehraje, rok to zkoušel, ale nechytlo ho to, tak toho nechal. My jsme se ženou takoví, že bychom nikdy zaslepeně nenutili děti dělat něco, co jim nesedí.

Tvoje rodina zůstala ve Varech?
Máme ve Varech dům. Nám se tam celé rodině hodně líbí. Po návratu z Japonska jsme chtěli jít z Prahy a díky tomu, že jsme jezdili deset kilometrů od Varů na chalupu, zamilovali jsme si to tam a rozhodli se tam usadit. Jestli rodina přijde za mnou do Znojma, zatím řešíme, ale nebyl by to žádný problém, i kdyby zůstali ve Varech.

Máš krásné české křestní jméno? Jak ti lidé říkají Jardo nebo Mirku? Jak ti říkali v Japonsku?
Jaromír by se jim v Japonsku říkalo špatně, tak mi říkali Jary. Normálně mi lidi říkají Jaromíre, Jardo, ale kolem hokeje většinou Kvéro.

Ty jsi říkal, že jdeš do Znojma, kde tě znají. S kým ses ze Znojma potkal v jednom týmu?
Za tu dobu, co hraji extraligu, se nějak znám vlastně se všemi hráči. Na Spartě jsem hrál s Vencou Benákem, Milanem Tomanem. Ve Varech s Mírou Barusem, s Honzou Snopkem. A hned tu první sezónu za muže jsem hrál v mančaftu s Milanem Kastnerem. Já jsem vždycky nosil jedenáctku, ale tu tam tehdy měl právě Milan, jenže další rok šel na vojnu, tak jsem si ji vzal. Když se pak Milan vrátil, už mi ji nechal.

Máš za sebou první tři týdny ve Znojmě. Jak se ti tu líbí?
Já jsem v pohodě, líbí se mi tady. Navíc jsem tady našel spřízněnou duši, Davida Havíře. Máme stejnou vášeň - golf.

Sleduješ internet?
Já moc ne, to spíš manželka a kluci.