Nakopl nás rozbitý koš, teď už se těším na řízky, směje se Marek Brada

Dalo by se říci, že ve třetí třetině proti Havířovu jste podali výkon, po kterém mnohým lidem spadla brada?

To určitě ano (smích). Myslím, že jsme i ukázali týmovost, kvalitu a schopnost otočit jakýkoliv nepříznivý výsledek s jakýmkoliv týmem.

Co vás nejvíce nakoplo?

Nejvíc asi to, když náš kapitán Aleš Sova rozbil po druhé třetině v kabině koš. To nám ukázalo, že to fakt musíme urvat. Věděli jsme, že máme více ze hry a jsme dominantnějším týmem, chyběla nám pouze větší úspěšnost v koncovce, to jsme ale nakonec také zlomili a tři body zůstaly doma.

Hádám, že vám výrazně pomohla i vynikající divácká kulisa, která duel doprovázela.

Rozhodně patří velký dík všem fanouškům za to, co tu dnes vytvořili. Bylo to skvělé a přiznám se, že jsem něco podobného vůbec nečekal. Mě osobně právě dobrá atmosféra žene vždy dopředu a pomáhá mi k lepšímu výkonu, věřím, že i zbytek kluků to bude mít stejně.

Utkání mělo rovněž vysokou herní úroveň, bylo tedy i fyzicky náročné?

To ano, ale když budu mluvit za sebe i za kabinu, tak bych řekl, že jsme to zvládli bez větších problémů. Navíc si troufám tvrdit, že trénujeme nejvíce ze všech týmů druhé ligy, a právě tato vítězství jsou nám odměnou za tvrdou práci.

V čem konkrétně byl Havířov nepříjemný?

Myslím, že mají výborně propracovaný herní systém s tím, že si jdou za svým cílem. Dále také dokáží rychle přenášet hru ze strany na stranu, což nám dělalo v zápase problémy, a proto jsme v útočném pásmu místy propadali. V neposlední řadě to je jednoznačně i tvrdá hra, což já nesnáším (usmívá se). Ale obecně utkání určitě mělo prvoligové parametry.

V poslední době se hodně mluví o kvalitě zdejších rozhodčí. Váš dědeček, Oldřich Brada, je bývalý extraligový arbitr, nepožadují tedy spoluhráči v kabině od vás vysvětlení při některých sporných momentech?

To úplně ne, do detailu se v pravidlech přeci jen tolik neorientuji. Kvalita sudích v této soutěži ale za mě skutečně je horší, což nám v určitých momentech začíná vadit, protože ta rozhodnutí nejsou vždy úplně šťastná a stejnoměrná. Na druhou stranu chyby děláme všichni a jsou to také jen lidé, kteří se touto profesí úplně neživí. Ale i děda, když se byl na nějakém zápase podívat, tak se mu to také příliš nezamlouvalo, říkal mi: „Nejraději bych si nazul brusle a odpískal to celé sám.” To už ale bohužel nemůže...

Loni jste patřil mezi přední útočníky Slezanu, smlouvu se Znojmem jste ale podepsal až na konci září...

Podařilo se mi už získat německý pas, tudíž v létě jsem se snažil dostat právě tam, ale nakonec to nevyšlo. Později se mi však ozval pan Hrachovina, na jehož vábení jsem kývnul. Teď jsem strašně rád, že jsem toto rozhodnutí udělal.

Jak se tedy liší role, kterou jste měl v Opavě, od té, kterou jste dostal u Orlů?

V Opavě mě pasovali na pozici lídra, tudíž jsem dostával dost herního prostoru. Navíc jsem měl i možnost hrát v lajně se zkušeným Tomášem Káňou, který má něco odehráno i v NHL, rovněž nás trénoval i Pavel Zdráhal, kterého dobře znám a i on věděl, jak má se mnou pracovat, což mi hrozně pomohlo a odvíjel se od toho i můj výkon. Role, kterou jsem dostal tady ve Znojmě, je úplně odlišná. V týmu máme daleko více zkušenějších hráčů, kteří mají predikce pro to, aby patřili mezi lídry. Já se navíc v seniorském hokeji pohybuji teprve druhým rokem, tudíž se s nimi nemohu úplně rovnat, naopak se snažím od nich přijímat rady, co nejvíce obkoukat atd. Mým úkolem je, abych získával puky, byl dravý, vyhrával osobní souboje a když se mi podaří získat nějaké kanadské body, to už beru jako bonus. Nejdůležitější zkrátka je, aby to mezi námi co nejlépe fungovalo.

Je pro vás zdejší štace i jakýmsi odrazovým můstkem? Přeci jen, začátek kariéry jste měl velice pestrý, poté však přišel covid, zranění...

Byl jsem zrovna ve Švédsku, když to celé začalo. Přišel covid, který jsem také prodělal a bohužel mě hodně oslabil. Od té doby jsem byl často nemocný, neustálé virózy, pak problémy s mandlemi... Proto jsem se rozhodl, že se vrátím zpět do Česka, kde jsem trénoval v Litoměřicích. Později jsem se dostal i na reprezentační kemp U18 před světovým mistrovstvím. Opět mě ale skolila nějaká viróza, po které už jsem nebyl schopen podat stoprocentní výkon, tudíž do konečné nominace jsem se nedostal, což mě dost položilo i psychicky. Znovu mě nastartoval až přesun do Německa a později i do Salzburku, tam mě zase ale stihlo zranění, kvůli kterému jsem odehrál jen pár zápasů. Šanci jsem opět dostal před rokem v Opavě, kde mě hokej začal zase bavit, a nyní věřím, že to bude jen a jen lepší. Cítím i, že se každým dnem zlepšuji, a pomáhají mi k tomu i zdejší podmínky, které pro zdokonalování jsou skvělé, od zázemí klubu až po kluky v kabině.

O akademii v Salzburku se říká, že je to jedna z největších továren na hokejové talenty. Můžete tohle i vy potvrdit?

Určitě ano, také mi ta zkušenost dala zase jiný pohled na přístup k tréninku. Například před tím, než jsme zahájili trénink, nám odebírali krev z ucha, aby zjistili, jaký máme laktát, podle toho se pak odvíjel i zbytek našeho dne. Také v posilovně jsme na sobě měli přístroje, které třeba měřily, kolikrát musíme zvednout činku, což nešlo nějakým způsobem obejít. Prostě když jsme to nesplnili, nepustilo nás to dál. Místy to tedy bylo i docela náročné. Bylo fajn, že mi dali i vlastní byt, který byl v centru města. Neměl jsem ale tehdy ještě auto, takže jsem každé ráno brzy vstával na autobus a vracel se domů až pozdě večer. To mě ale posílilo i v jakési disciplíně. Že jsem si později zlomil prsty a už jsem nebyl schopen se vrátit do správného tempa, už byla víceméně moje chyba. Řekl bych však, že tréninkové centrum jsem využil na sto padesát procent.

Na začátku kariéry jste se přesunul do Švédska v útlém věku, to asi nebylo úplně jednoduché, že?

Už si to příliš nevybavuji, ale myslím, že jsem si tehdy mohl vybrat mezi Švédskem a Finskem. Já dal přednost první variantě, protože už od malička mě tamější hokej bavil, tudíž jsem se chtěl rozvíjet právě tam. Pokud si dobře vzpomínám, tak se jednalo dokonce o rozhodnutí, které jsem udělal jen během dvou týdnů. Bylo mi patnáct let, táta mi sbalil věci, odvezl mě na letiště do Vídně a poslal mě do světa s tím, že jsem neuměl jazyk a musel se v cizí zemi umět o sebe postarat (usmívá se). Když se ale na to zpětně dívám, tak to je zkušenost, která mi dala hodně do života.

Ve stejném roce jste s reprezentací U17 vybojovali bronz na mistroství světa, tehdy v týmu působili také hráči jako David Špaček, Stanislav Svozil nebo Jiří Ticháček, jste nadále v kontaktu?

Samozřejmě, stále mi to přijde, jako by to bylo včera, přitom už je to pět let zpátky. Já jsem rád za to, že ti kluci jsou nyní tam, kde jsou, a hrozně moc jim to přeji. Zejména s těmi hráči, které jste vyjmenoval, se nejvíce přátelím, hlavně se Svozkou (Stanislav Svozil, pozn. red.) máme plno společných zážitků. Doufám, že se brzy zase uvidíme.

Před dvěma lety jste zmínil, že vaším velkým snem je zahrát si jednou v nejvyšší německé soutěži, máte to nadále v hlavě?

Ano, a snažím se krůček po krůčku k tomuto cíli dojít. Myslím, že když budu nadále pokračovat, tak jako nyní, jsem na dobré cestě. Tohle je ale strašně daleká budoucnost. Nyní se dívám hlavně na to, co mě čeká v nejbližší době.

Když vlastníte německý pas, jak jste předtím uvedl, máte tedy do budoucna možnost i tuto zemi reprezentovat...

To je pravda, ale i tohle je opravdu také hrozně daleko. Soustředím se na to, abych se zlepšoval každým dnem, navíc mužský hokej je přeci jen také něco jiného. Aktuálně ale nevím, jak bych se rozhodl. Pokud bych Německo reprezentoval, už bych přišel o možnost obléknout případně dres České republiky. Je to složité.

Nyní nás čeká opět čas Vánoc, vy jste měl rovněž možnost je strávit v cizině, jsou ale přeci jen ty české ze všech nejlepší?

Když jsem byl ve Švédsku, tak jsem svátky prožil tam, což také nebylo úplně špatné, ale… české Vánoce jsou české Vánoce. Hrozně se těším domů za rodinou, protože jsme se dlouho neviděli, a nemůžu se také dočkat toho, až si odpočinu na gauči u pohádek, cukroví a řízků se salátem (smích).