Zapomenutá historie zapovězeného klubu
V dobách před druhou světovou válkou ve Znojmě převládalo německy mluvící obyvatelstvo, a tak sudetští Němci vydávali i své noviny, konkrétně Znaimer Tagblatt, který od roku 1933 občas informoval i o EV. Mužstvo znojemských Němců dle všeho vzniklo v sezoně 1933/1934, ze které se dochovaly dva remízové výsledky: s neznámým dolnorakouským soupeřem 3:3 a dále pak 5:5 se soupeřem, se kterým se EV Znaim bude utkávat po celou dobu své existence - SV Hollabrun.
V sezoně 1934/1935 hrál Eislaufverein hlavně přátelské zápasy s Hollabrunem a nově též s ostatními německými týmy jižní Moravy. S brněnským Brünnerem se výsledek nedochoval, poté EV prohrál doma s Hollabrunem 3:6, se kterým v odvetě na soupeřově hřišti vybojoval další remízu 5:5. V únoru si znojemští Němci střihli dvojzápas s HSC Mährich-Budwitz, čili s Moravskými Budějovicemi. První zápas hostilo město, které v současnosti reprezentují Žihadla, a znojemští zde díky Miglichovi a Kottkovi vyhráli 2:1. Soupeř jim to však v odvetě vrátil i s úroky a odvezl si domů výhru 3:2. V závěru sezony bylo uskutečněno mistrovství Znojma v ledním hockeyi. Vyhrál jej Sokol, který byl nasazen rovnou do finále. Když si Eislaufverein poradil 11:4 s učitelským ústavem, očekávalo se finále, které sledovala téměř tisícovka diváků. V hledišti i na ledě se promítala politická a národnostní situace v Československu. Sokol vyhrál 2:1, obě jeho branky vstřelil daviscupový reprezentant Vojta Vodička, který z 1. ČLTK Praha přestoupil do LTC Znojmo a přes zimu hrál právě hokej. Čestný úspěch „hostů“ vsítil Ichtok.
V sezoně 1935/1936 se ve Znojmě odehrál pouze jediný zápas, a to mezi Sokolem a Eislaufvereinem. Sokol v zápase třikrát vedl, ale EV dokázal pokaždé srovnat a nesmiřitelní soupeři se rozešli nerozhodně 3:3.
Jak se z dobového tisku zdá, v sezoně 1936/1937 došlo k usmíření obou znojemských klubů, čemuž nasvědčuje i to, že se společně vydali k přátelskému dvojzápasu do Telče a o týden později následovala odveta na hřišti Sokola. Výsledky se nedochovaly, ale víme, že v Telči Znojemští nezískali ani bod. Eislaufverein opět v duchu tradice sehrál dvojzápas s Hollabrunem a dochovala se pouze domácí novoroční výhra 3:2.
Největším úspěchem znojemského Eislaufvereinu je bezesporu účast týmu mužů a dorostu v kvalifikaci o Státní ligu ČSR, kdy byl EV Znaim zařazen od moravské divize německých klubů. Turnaje konaného v Krnově se zúčastnili následující kluby: Troppauer Eislaufverein (Opava), Eislaufverein Ostrau (Ostrava), Eislaufverein Jägerndorf (Krnov), Eislaufverein Olmütz (Olomouc), Eislaufverein Freiwaldau (Jeseník), Brünner Eislaufverein (Brno) a právě náš Eislaufverein Znaim. Výsledky se bohužel nedochovaly, ale turnaj vyhrál opavský Troppauer, který ve finále kvalifikace německého svazu prohrál s chomutovským DFK Komotau.
Důležitost a cenu účasti znojemských na turnaji si musí uvědomit každý, kdo se zajímá o prvorepublikový hokej. Troppauer EV byl totiž jedním z nejlepších klubů u nás a jeho hráči německé národnosti se dostali i do československé reprezentace. Wolfgang Dorasil, Wilhelm Heinz, Johan Lichnowski a Hans Mattern jsou Mistry Evropy 1929. Dorasil s Matternem dokonce získali v roce 1933 na pražské Štvanici s naším národním týmem bronzové medaile na mistrovství světa.
Hokej za okupace
Dne 21. listopadu 1938 se Sudety staly součástí Hitlerovy Třetí říše. Sokol zde přestal existovat. Znojmo se stalo centrem Německé jižní Moravy (Deutschsüdmähren), zahrnující zejména okresy Znojmo, Mikulov a Slavonice. V letech nacistické okupace se mužstvo EV Znaim skládalo z řad civilních hokejistů, řekněme odchovanců, a bylo doplněno o příslušníky SS s umístěnkou právě ve městě nad Dyjí. První dva roky po mnichovské dohodě byly hodně krušné. V sezoně 1938/1939 se neodehrál ani jeden zápas, v té následující se EV Znaim utkal den po Vánocích s Hollabrunem, výsledek se ale opět nedochoval. Dochovala se ovšem senzační domácí výhra nad Brünner EV 8:0.
V tu chvíli měl Eislaufverein před sebou již jen jeden rok existence a paradoxně nadmíru úspěšný. Dne 9. ledna 1941 se ve Znojmě uskutečnil turnaj tří regionálních týmů. Krom domácích přijel tradiční soupeř z Hollabrunu a EV Nikolsburg, čili Mikulov. Z nejlepších hráčů těchto týmů byl na společném třídenním kempu utvořen tým Niederdonau (oblast dolního Dunaje), který se ve Vídni utkal s výběrem Gebietes Kärnten (území Korutan) o právo reprezentovat svoji oblast na říšském mistrovství v Garmisch-Partenkirchenu. Kostra týmu byla složena ze znojemských hokejistů a při výhrách 4:0 nad Hollabrunem a 4:1 nad Mikulovem se nejvíce ukázal čtyřbrankový Hans Iglauer.
I po zbytek sezony zůstal Eislaufverein (zřejmě) neporažen: 13. ledna se dokonce stihly odehrát hned dva zápasy s Brnem a oba vítězné. Výsledky 5:1 a 4:0 zajistila tato sestava:
Brankář: Herzl.
Obránci: Emil Poidinger, Hans Iglauer, Rudolf Wondra.
Útočníci: Kurt Neural, Gibo Radef, Leopold Meifter, Slanislaus Fagler, Karl Brandl, Robert Rozporka.
Oba zápasy sledovalo 800 diváků.
Pravděpodobně nejcennější výhra v krátké historii znojemských Němců se datuje ke dni 19. ledna 1941, kdy do Znojma přijel Wiener Eissportgemeinschaft, jeden z nejlepších rakouských klubů. Po třetinách 2:2, 3:2 a 2:0, třech brankách Brandla, dvou Echmalzera a Radefa Znojmo vyhrálo před 400 diváky 7:4.
S postupující válkou a navyšováním odvodů mladých mužů do německé armády se hokej ze Znojma rokem 1941 na čtyři sezony vytrácí. Historie klubu Znaimer Eisenlaufverein končí úplně. I když by někdo řekl, že toto rozporuplné období znojemského hokeje by mělo být zapomenuto, respektive by nemělo být zmiňováno, ne všichni Němci byli válečnými zločinci či fanatickými následovníky Hitlera či Henleina.
Jedno jméno budiž příkladem – Emil Poidinger. Jeho osudy by vydaly na celou knihu a já se k nim určitě v blízké budoucnosti vrátím. O jeho bratrovi, Sokolovi Karlovi, byla zmínka v předchozím článku. Mladší Emil „přestoupil“ ze Sokola do EV. Poté narukoval jako etnický Němec do říšského letectva. Následně ale dezertoval s účelem připojit se k boji proti nacistům. Po válce byl nucen, tentokrát díky komunistickému puči, opět opustit svoji vlast. Usadil se v Austrálii, kde sepsal svoje paměti. Do svého rodného města se ještě jednou podíval spolu se svým nejstarším synem po sametové revoluci. A právě dr. Mike Poidinger, nejstarší syn Emila Poidingera, mi paměti svého otce poskytl. Aktuálně dělám vše pro to, aby byly přeloženy do češtiny, a jeho rodné město se dozvědělo více o jeho životě.
Emil Poidinger