Počátky hokeje ve městě nad Dyjí

Následující řádky jsem se rozhodl sepsat, stejně jako řada jiných hokejových historiků ve svých publikacích přede mnou, s tehdejším názvoslovím, aby bylo dosaženo co největší autentičnosti textu.

Na podzim roku 1933 byl dle řádu České obce sokolské ustanoven odbor kanadského hockeye. Do jeho čela se postavili tito činovníci - Dr. Baumgartner, jednatel bratr Laštůvka, pokladník bratr Šrůtka. Za výbor jednoty byl jmenován bratr Vladimír Mareš. Odbor měl 18 členů a 12 dorostenců.

Všichni členové složili dobrovolné příspěvky ve výši 132 korun. Z těchto peněz se pořídily branky. Z výnosů za pronájem ledové plochy byly zakoupeny mantinely. Ze vstupného na zápasy a večírky se pořídily hockeyky a pořádaly se zájezdy. Vlastními prostředky dokázal odbor získat celkem 1940 korun a 50 haléřů. Za sezonu vydal 1627 korun, 90 haléřů. Největší položkou bylo cestovné hráčů ve výši 760 korun.

V zimě na přelomu let 1933/1934 odbor čítal již 38 členů, z toho 18 dorostenců. Sehráno bylo pět zápasů. Tři vítězné a po jednom nerozhodném a prohraném. Dne 25. ledna 1934 se Sokol Znojmo zúčastnil mistrovství hokejové župy plukovníka Ševce v Jihlavě a skončil na třetím místě. Turnaj vyhrál Sokol Třebíč. A právě 3. února si Znojmo na domácí led pozvalo přeborníka z Třebíče a porazilo jej 3:2. Tento den se tak zapsal do historie jako den prvního vítězství hokejistů Znojma nad svým věčným regionálním rivalem.

Znojemský hockey byl stále v plenách. Hráčům chybělo hlavně to nejhlavnější, ale také nejdražší - výstroj a výzbroj, na kterou po sezoně jednota uvolnila 600 korun. Pro sezonu 1934/1935 bylo v plánu uspořádání mistrovství Znojma v ledním hockeyi. Vše však nebylo tak růžové, jak se zprvu zdálo. V druhé sezoně svého působení sehrál odbor šest vítězných a jedno prohrané členské utkání, ale pro organizační neschopnost bylo jeho vedení formálně rozpuštěno a vedení se ujal již pouze bratr Šrůtka.

V následujících letech vznikl odbor bruslení, lyžaření a hockeyový. Nepříznivé povětrnostní podmínky však nedovolily v tomto oboru větší činnosti, ač kluziště bylo přičiněním bratra Jahody značně zvětšeno. Bruslilo se velmi, ale doba trvání ledu byla nadmíru krátká.

Hockeyový odbor, pro sezonu 1935/1936 již plně vybaven, začal se slibným počtem jednadvaceti členů, ale vzhledem k teplé zimě stihl jen pár trainingů a sehrál pouze jediný zápas. Mnozí členové nesplnili podmínku návštěv pravidelného cvičení Sokola a účasti na sletu a byli pro sezonu 1936/1937 vyloučeni, což zapříčinilo, že mužstvo dospělých ve zmíněné sezoně vůbec nenastoupilo.

V sezoně 1937/1938 bylo hockeyové mužstvo Sokola kombinací mužů a dorostenců. Hráči pod vedením bratra Weingrubera sehráli pět zápasů: Jemnice - Znojmo 8:0, Břeclav - Znojmo 3:3 a 2:3. Učitelský ústav - Znojmo 1:3 a 2:3. Sezona tak pro znojemské začala velmi slibně. Ač bylo Znojmo a okolí velmi teplým krajem, lednímu hockeyi se v posledních letech, hlavně díky oddělenému hřišti, které poskytovalo pravidelný training, dařilo. Dokonalá výzbroj i výstroj, pravidelné nácviky, dostatek hráčů z řad dorostu i dospělých dávaly nejslibnější předpoklad pro vývoj této hry v budoucnosti.

V druhé polovině třicátých let se ve Znojmě, Brně, Prostějově, Jihlavě a Třebíči hrála tzv. Sokolská liga. Soutěž se hrála podle toho, jak příznivá byla zima, a organizovalo ji sokolské hnutí. V roce 1937 však československý hokejový svaz zakázal svým členům zápasy se sokolskými hokejisty, kteří nebyli řádnými členy svazu, což zatím bratrům sokolům nevadilo, neb v jejich hnutí bylo hráčů této ušlechtilé hry dosti.

Nejvýraznějšími osobnostmi prvorepublikového hokeje ve Znojmě byli všestranní sportovci, kteří hráli hokej jako "vedlejšák" ke svému hlavnímu sportovnímu odvětví. Například atlet, plavec a hráč házené Karel Poidinger, další altet Machain, volejbalista Stehlík či fotbalista Vaněk. Hokej za Znojmo hrál i daviscupový reprezentant Vodička. Hráčů, kteří brali jako svůj hlavní sport hokej, bylo pomálu, ale našli se i ve Znojmě: obránci Kafka s Novohradským nebo útočníci Muller, Bouda a Komenda. O led se na kluzišti v sokolovně staral takřka na plný úvazek Viktor Fukač. Největším regionálním soupeřem Sokola bylo mužstvo gymnázia, vedené profesorem A. Novákem.

Hokejová výstroj té doby se dá označit za značně primitivní. Stačily brusle na kličku, hokejka kolikrát po domácku vyrobená a stejnokroj. Hokejové rukavice, nebo nedej bože brankařská výstroj, byla pro hokejisty na úrovni okresních soutěží hudbou daleké budoucnosti.

Stěhování tenistů

Hokej ve Znojmě má vlastně počátky tři. Současný klub se hlásí k odkazu sokolských hokejistů. O „druhém“ počátku pojednává tento odstavec, o třetím hokejovém klubu bude další článek.

Jako asi ve všech koutech Československa, i ve Znojmě se hlavní měrou na ne-sokolském hokejovém dění podíleli tenisté. V roce 1928 vznikl 1.LTC Znojmo. V létě se hrál tenis, v zimě v rámci přípravy právě lední hokej. Tenisté ještě před válkou zakoupili pozemek v Husových sadech, kde vzniklo pět tenisových dvorců a tento areál platil za jeden z nejhezčích u nás. Ve Znojmě hrála taková jména jako Maleček či Koželuh.

Když se začal v Husových sadech stavět nový sportovní areál, s tenisty se nepočítalo a tak se stěhovali do dnešní Smetanovy ulice. Opět ale přišlo nařízení z vyšších míst o likvidaci dvorců a jako náhradu dostali tenisté pozemky na nynější Dvořákově ulici. A byli to vlastně tenisté, kdo se nejvíc zasadili o výstavbu zimního stadionu, jak se dočteme někdy příště. Opět se zde počítalo s víceúčelovým areálem, ale jak tomu bylo v tehdejší době obvyklé, situace se měnila z hodiny na hodinu. Snaha vybudovat zimní stánek se nakonec znojemským tenistům málem stala osudnou. Staré dvorce padly za oběť stadionu a s novými se nepočítalo. Zde se historie znojemského tenisu a hokeje rozchází.

No a pak přišla Mnichovská dohoda a „český“ hokej se přesunul na venkov. Například do Hlubokých Mašůvek, v jejichž kronice se dochovaly nádherné fotografie z období druhé světové války. Mnozí znojemští "odsunutí" hokejisté našli útočiště v Sokole Moravské Budějovice.