Jsem rád, že mohu vyzkoušet něco nového, říká Michael Kolarz
Utkání jste nakonec zvládli, jaké jsou vaše pozápasové pocity?
Každé vítězství samozřejmě potěší, obzvlášť tohle, protože si myslím, že to bylo těžké utkání. Lublaň je sice dole, ale jak říkal kouč, poslední zápasy prohrála jen o gól. Pro nás je to automatika takové zápasy vyhrát. Oni do toho jdou s tím, že každý zápas zkusí urvat co nejvíc bodů můžou. Proto jsou takové zápasy velmi těžké.
Vstřelil jste vyrovnávací gól, pálil jste „na slepo“ nebo jste věděl, kam míříte?
V prvé řadě se snažím vždycky trefit bránu. Po buly jsem viděl, že je tam docela chumel. Snažil jsem se to dát po zemi do toho chumlu a doufal jsem, že to bude někdo tečovat nahoru, aby to gólmana překvapilo, a taky jsem doufal, že puk v tom chumlu nezůstane. Vždycky je to takový risk, 50 na 50, tentokrát to vyšlo, prošlo to až do brány, takže spokojenost. Byl to můj první gól, radost jsem určitě měl.
Lublaň je na poslední pozici tabulky, bylo to na její hře znát?
Zatím jsem hrál jen tři zápasy. V Maďarsku to byl podobný hokej jako dnes, se Salcburkem to bylo naopak úplně něco jiného, to jsem se cítil výborně. Samozřejmě mančafty jako Lublaň nebo Féhervár nemají kvalitou takové hráče jako Salcburk, Vídeň nebo Linz. Týmy, které jsou v horních patrech tabulky, hrají podobným stylem jako Salcburk. Proti takovým mužstvům se mi hraje skvěle. Hokej vypadá jinak, má to jiné tempo, kvalita je jiná. Rozdíl byl určitě znát.
Varoval vás trenér před velkou defenzívou Lublaně?
Říkal nám, že se budou snažit držet střední pásmo a postavit takovou malou zeď. Tyhle týmy většinou nemají jinou možnost, než hrát defenzivně a čekat na brejk nebo na přečíslení, což oni hráli. Chtěli jsme do toho jít jako se Salcburkem, ale trochu nás uspali, přinutili hrát jejich hru. To by se kvalitním týmům stávat nemělo. Tempo hry bychom měli diktovat. Potom přišel zákonitě trest v podobě gólu na 0:1. Do druhé třetiny jsme šli s tím, že tu hru musíme úplně otočit, což se nám povedlo a myslím si, že ta druhá třetina o zápase rozhodla.
Bylo těžké nevnímat tvrdou hru Lublaně a nenechat se vyprovokovat?
Já jsem to nějak nepociťoval. Je pravda, že se to trošku žďuchalo, ale pro mě je to jenom dobře. Ještě víc mě to vyhecuje, když se něco na ledě děje. To mám rád, nijak mi to nevadí. Zkoušeli to trošku rozbít, ale jak přišel třetí gól, tak už se to trochu uklidnilo a bylo to lepší.
Podruhé z posledních tří zápasů jste inkasovali gól pár vteřin před koncem, ve Féherváru vás to stálo minimálně bod. Co zlepšit, aby se situace už neopakovala?
To jsou situace, na které bychom se měli více soustředit. Je to o tom, jak se soustředíme na střídání. Jak po góle, tak ke konci třetiny jsou to klíčové okamžiky. Není to o ničem jiném, než se soustředit na střídání, zjednodušit to a dohrát třetinu tak jak je, protože tahle věc nám zatím trošku nalamuje vaz.
V závěru jste se báli o výsledek. Hrála svou roli i únava ze zápasu se Salcburkem, ve kterém, jak říkal trenér Režnar, jste si sáhli na dno svých sil?
Proti Salcburku to byl těžký zápas a v nohách to samozřejmě bylo cítit. Dnes to byl třetí zápas v šesti dnech, já jsem to cítil dost, protože jsem toho hodně nacestoval, takže jsem toho měl doslova plné kecky. Ale tempo zas nebylo takové, že bychom nestíhali. Druhý gól byl můj, ten beru na sebe, protože v té situaci jsem byl už dlouho na ledě a měl jsem pár těžkých střídání předtím. Když jsem se pak díval na video, tak to pro ně byl šťastný gól.
Jak vám v obraně sedí Antonín Bořuta?
Musíme si na sebe ještě trochu zvyknout. Jsou situace, kdy nevíme, zda po puku půjde on nebo já, musí to být hodně o komunikaci a trošku se seznámit. Chce to čas, myslím si, že si na sebe zvykneme. Navíc je to levák, což je pro mě při rozehrávce dobrý, můžu se o něj opřít rychlou krátkou nahrávkou. Navíc je to velký silový hokejista.
Velká většina gólů z posledních dvou domácích zápasů, přesněji dvanáct z patnácti, padla do jedné branky, všiml jste si toho?
To ani nevím, nějak jsem to nezaregistroval. Možná se z té strany střílí líp, nevím, nedokážu říct. Asi štěstí.
Jak se stalo, že jste se ocitl z Hradce zde ve Znojmě?
Doplatil jsem na pravidlo s mladýma klukama, které v extralize zavedli. Měl jsem v sestavě stabilní místo, které jsem kvůli tomu pravidlu musel přenechat mladým obráncům. Mrzí mě to, ale nic s tím nenadělám, je to výmysl pánů nahoře. Nezbývalo mi nic jiného, než v létě makat a zkusit se dostat mezi pět beků, ale byli tam čtyři reprezentační obránci Slovenska plus František Ptáček, takže dostat se do sestavy byl velice těžký úkol. Potom jsem už musel něco dělat, chtěl jsem hrát a ne jen sedět na tribuně a nabídlo se tohle angažmá. Pro mě je to nová zkušenost, EBEL je úplně jiný hokej než extraliga, pořád si zvykám na to tempo a jiný styl hokeje. Jsem rád, že můžu vyzkoušet něco nového.
Jak jste vnímal odchod extraligy z Českých Budějovic do Hradce?
Nevidí se to každý den. Třeba v Americe je to více pravděpodobná věc, ale tady na to lidi nejsou mentálně zvyklí. Bylo to těžké pro všechny a samozřejmě i pro mě. Byly to takové dvě velké rány přes léto, přítelkyně si našla asi po roce v Budějovicích práci a musela hned skončit a já zrovna podepsal čerstvou smlouvu. Vůbec sem nevěděl, že se bude stěhovat, a že bude nějaké pravidlo s juniorama. Kdybych to věděl, tak jsem tady možná už v létě. Ten přesun byl těžký pro všechny. Teď další můj přesun do Znojma, ale naštěstí tady máme Luboše Štacha (Lubomír Štach v tu chvíli procházel kolem a Michaela Kolarze objal kolem ramen - pozn. aut.), kterého znám od mala, takže jsem měl možnost se tady o někoho opřít. Ještě je tady Ondra Fiala. To jsou kluci, se kterýma jsem hrál v reprezentaci, v kabině mě přijali dobře a celkově je to tady fajn.
Sledujete, jak se Hradci daří v extralize?
Určitě. Jak jsem říkal, sledoval jsem kluky celou dobu z tribuny a sleduji je pořád. Strávil jsem s nimi nějaký čas, teď by to byl čtvrtý rok, měl jsem tam svoji pozici a se všema se velice dobře znám, takže bylo těžké odejít, ale bohužel to je hokej. Sleduji je na dálku, daří se jim, šlapou jak hodinky a já jsem rád a přeju jim hodně štěstí, ať se jim tak daří i nadále. Mají silný mančaft, dobře poskládaný. Řekl bych, že se dostanou daleko.
V Havířově jste hrál s hráči, kteří si už v EBEL zahráli, např. Petrem Kankem nebo Lubomírem Vosátkem. Říkali vám něco o této lize předtím, než jste sem přišel?
Vůbec ne. Já jezdil do Havířova jen na zápasy, takže jsem s nimi netrávil moc času. Přijel jsem, odehrál zápas a jel hned zpátky, protože chtěli, abych trénoval normálně v Hradci. Navíc nikdo o té variantě nevěděl, ta se zrodila ze dne na den a já se musel rozhodnout během jednoho večera, jestli nabídku přijmu nebo ne, ještě byl ve hře Litvínov. Ale o EBEL jsem moc informací neměl, přišel jsem a skočil jako neplavec rovnou do hluboké vody. Musím si zvyknout.
Co říkáte po třech zápasech na kvalitu EBEL, je lepší než česká 1. liga?
To určitě je. V 1. lize jsem měl možnost zahrát si proti Mladé Boleslavi, což je velmi dobře postavený tým a kde ten hokej byl docela rychlý. Myslím si, že jeden, maximálně dva týmy, které se nachází na vršku 1. ligy, by se možná mohly trochu lehce dotýkat těch celků, jako je Lublaň a spíš toho spodku. Nejde to nějak srovnávat, je to úplně jiný hokej, je tady nastavená jiná mentalita. Spousta lidí se mě ptá, zda se dá srovnávat s extraligou nebo 1. ligou, ale nejde, to je nesrovnatelné, je to úplně jiný styl hokeje.
A jak byste ji porovnal s extraligou?
Extraliga je rychlejší, je to víc systémově propracované, ale nejde to moc porovnávat, je to jiný hokej, jak jsem už říkal.
Nebude vám dělat problémy dlouhé cestování?
Budu si muset zvyknout, k mé profesi to patří. Najdu si v autobuse nějaký flíček, abych se mohl natáhnout. Koupil jsem si tablet, abych mohl sledovat filmy a cesta rychleji utekla. Musím se tomu přizpůsobit. Nic jiného mi ani nezbývá.
Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste hrál za juniorskou reprezentaci?
Bylo to fajn. Ten juniorský věk je takový bezstarostný. Byla to dobrá léta, výborný mezinárodní hokej, sbíral jsem zkušenosti, takže na to mám dobré vzpomínky.
Doufal jste, že by mohla přijít pozvánka i do seniorské reprezentace?
Nějaké náznaky tam byly. Když jsem hrál první rok v extralize, tak jsem měl slušný konec roku. Hodně jsem hrál, byl jsem nasazovaný na přesilovky, takže nějaké koketování bylo. Nakonec se rozhodovalo, jestli pojede František Ptáček ,nebo já a Franta dostal přednost jako starší. Potom jsem už nedostával tolik prostoru jako první rok a hrál jsem zase jinou pozici, defenzívní, takže můj úkol byl jiný. S tou defenzívní pozicí je těžké dostat se do reprezentace.
Nastupujete s číslem tři, máte k němu nějaký osobní vztah?
Trojku mám snad už od šestnáctek. To číslo mám už hodně dlouho, měl jsem ho snad všude, kde jsem působil. Je to moje šťastné číslo, věřím na něj, takže jsem rád, že tady bylo volné a že mi ho dali.
Stihl jste se seznámit s celou kabinou?
Jo, určitě. Už spoustu kluků poznávám a pamatuju si je. Když přijdete do kabiny jako někdo nový, tak se vám představí pětadvacet lidí a já mám navíc špatnou paměť na jména, ale už si myslím, že jsem na nějakých třinácti, čtrnácti lidech, které jsem si zapamatoval. Jak říkám, je to všechno o čase a o zvyku.
Stačil jste si už Znojmo projít?
Zatím ještě ne. Znám jen cestu ze zimáku k penzionu, kde bydlím. Toho času moc není, protože zápasy šly strašně rychle za sebou. Kluci mě párkrát vytáhli na večeři, někdy na oběd, ale jinak čekám, až přijede snoubenka a společně si to tady trochu projdeme. Veškerý čas, který jsem měl zatím volný, jsem věnoval regeneraci a spánku.
Budete muset platit příspěvek do týmové kasy za vstřelený gól?
Určitě si mě Berka podá, ten to má zmapované. Viděl jsem, jak tam na mě visí zápisné, teď se tam ještě něco přihodí. Počkám, až se mi to všechno sečte a doufám, že mi něco zbyde z té první výplaty. (směje se)
Co říkáte na atmosféru, která panuje při domácích zápasech?
Skvělá. Je tady menší zimáček, útulnější, lidi chodí a fandí. Je vidět, že tady mají hokej rádi, že ho tu chtějí, což je jenom dobře a já osobně jsem s fanoušky spokojený.