David Pozděna: Měl jsem husí kůži, když fanoušci vyvolávali mé jméno

Součástí výhry byla také vaše druhá trefa mezi seniory, zároveň první před domácími fanoušky. Radost z gólu jste měl obrovskou, jak to vlastně celé vzniklo?

Sehráli jsme dobře situaci, kdy se nám podařilo dostat do přečíslení. V jednom momentě to vypadalo, že to obrana Baníku zvládne, naštěstí dokázal Denis Bárta získat kotouč zpět a vystřelil. Odražený puk se už jen ke mně šikovně odrazil, takže už jsem to měl poměrně jednoduché. (usmívá se)

Jak zatím vůbec zvládáte přechod z juniorského do seniorské hokeje?

Hlavně začátek byl těžší, teď už jsem se s tím docela sžil. Není to ale tak, že bych si mohl dělat na ledě co chci. Mám neustále co zlepšovat, navíc jsem i menšího vzrůstu, tudíž si dávám pozor, abych od někoho neschytal nějakou ránu.

Co bylo těžší? Přizpůsobit se po fyzické nebo hokejové stránce?
Řekl bych, že spíše po té hokejové. Člověk musí mít neustále hlavu nahoře, rychle rozdávat puky od hokejky, bruslit, na vše má zkrátka méně času.

Jak se vlastně upeklo to, že se budete ucházet o místo na soupisce pro následující ročník?
Jsem znojemský odchovanec, tudíž jsem se snažil, abych mohl hrát hokej pořád tady. Také jsem úplně nechtěl, aby mě rodiče stále sami živili, platili mi bydlení, jídlo apod., když už jsem svým způsobem schopný přispívat i ze svého. Řešil jsem hlavně tuto variantu, nechtěl jsem odejít z domova jen kvůli hokeji. Strašně mě těší, že se to vše povedlo.

Jste nejmladším členem kádru, avšak hráčů, kteří se pohybují kolem dvacátého roku je v týmu více. To určitě bude také výhoda že?
Ano, při tom přechodu mi to také hodně pomohlo. I celkově si i mezi sebou rozumíme. Není to tak, že by byl někdo od nás extrémně věkově odskočený. Zároveň je super, že i když třeba máme někdy na některé věci odlišné názory, ve finále dokážeme utvořit dobrou partu.

Cítíte, že byste mohl být vzorem i příkladem pro mladé zdejší hokejisty, kteří nyní mohou vidět, že i přes mládežnické kategorie si lze vybojovat místo v prvním týmu Orlů?
To úplně zatím nedokáži posoudit. Kromě toho, že jsem součástí týmu, se však věnuji i trenérství, konkrétně čtvrté třídy mládeže. Malí kluci tedy občas přijdou a rozzáří se jim oči se slovy: ,,Tréňo, vy jste včera hrál za áčko.” V tomhle ohledu je to určitě příjemné.

Na druhou stranu, setkal jste se i s negativními, nepřejícími nebo pochybujícími reakcemi?
Samozřejmě, v lize se tyto fráze vyskytují poměrně často. Zejména kluci stejné věkové kategorie se nám snaží tímto způsobem dostat pod kůži. Taková slova jsem se ale naučil rychle vypouštět z hlavy. Soustředím se hlavně na to, abych podával co nejlepší výkony, podobné věci je lepší nevnímat.

Na to mě napadá navazující otázka, jak se zatím vypořádáváte s tlakem, který je rovněž součástí velkého hokeje?
První domácí zápas před vlastními fanoušky, to jsem tlak trošku cítil. Měl jsem hlavně obavy z toho, jak budou reagovat lidi na to, když něco nějakým stylem pokazím. S postupem času jsem si už na to zvykl a hraji s čistou hlavou. Nicméně nebudu lhát, když dnes fanoušci vyvolávali mé jméno, měl jsem husí kůži.

Loni jste působil i v juniorském týmu Vsetína, ten následně skončil na druhém místě. Vy jste ale play-off nedohrál, z jakého to bylo důvodu?
Musel jsem se vrátit do Znojma kvůli škole, nechtěli mi dát ani možnost individuálního studia. Jednou týdně jsem chodil do školy, zbytek jsem strávil na Vsetíně. Pokud bych se nevrátil, pravděpodobně by mě vyloučili. Musel jsem se vzdát play-off, abych mohl být následně připuštěn k maturitě. Teď už to mám naštěstí vše za sebou a mohu se plnohodnotně věnovat tomu co mě baví, tedy hokeji.

Závěrem se ještě na odlehčení zeptám. Mladší hokejisté jsou mnohdy těmi, kteří v kabině “zhasínají”, už jste si na to zvykl?
S tím se počítá (smích). Nejmladší se těmto věcem prostě nevyhnou. Uklízení, vysávání, sbírání puků... Už je to pro nás denní rutina, kterou musíme plnit.