Mike Danton: Za bezdůvodnou tvrdost je třeba nést odpovědnost

Dobrou náladu, která po důležitém vítězství v boji o play-off vládla znojemské kabině, nemohl Miku Dantonovi zkazit ani trest na 2 + 2 + 10 minut, který mu znemožnil účastnit se na ledě závěrečné děkovačky s fanoušky. Těsně před začátkem rozhovoru Dantona objal známý šprýmař Lubomír Štach a zašeptal: „Řekni jim o našem vztahu.“

Miku, co si myslíte o Lubošovi?
Říkám mu trpaslík. Myslí si, že je vtipný, ale není... (smích)

Pojďme k zápasu, v boji o play-off dnes bylo nutné vyhrát. To se podařilo, budete tedy spokojení?
Říkal jsem to už před prvním zápasem nadstavby ve Villachu, nemůžeme si teď v žádném utkání dovolit prohrát. Začínali jsme bez bonusových bodů se ztrátou na soupeře, takže je pro nás každý zápas důležitý. Nyní se znovu vyrovnáme s ostatními týmy, každý bod se počítá.

⇒ Mike Danton

Jak to vypadalo na ledě?
Jesenice hraje defenzivní styl hokeje. Je důležité využít nabídnuté šance, v první třetině jsme ale dvě takové neproměnili. Naštěstí se nám to nevrátilo a nakonec jsme zápas zvládli.

Na konci zápasu jste shodil rukavice a šel do bitky. Co bylo důvodem?
Nejdu se rvát jen tak pro fanoušky. Někteří jejich hráči šli bezdůvodně tvrdě do našich kluků, za to musí nést odpovědnost. Říct jim můžete jen určité věci, když ale stejně neposlechnou a atakují hráče zezadu, udělal jsem svou práci. Vedli jsme o tři góly v poslední minutě, šance na to, že by vyrovnali, byla hodně malá.

Je to už víc než měsíc, co jste dorazil do Znojma. Jaké jsou nyní dojmy ze života v Česku?
Mám zapsané kurzy na univerzitě v Kanadě, takže můj den prakticky vypadá tak, že vstanu, jdu na trénink, přijdu domů a sedím nad učením. Najdu si samozřejmě čas na relaxaci, mám šanci se projít po městě. Je to velmi historické a pěkné město s milými lidmi. Musím také zmínit naše fanoušky, jsou úžasní. Ani na jedinou vteřinu během zápasu nepřestanou povzbuzovat, je to fantastické. Máme tu dobrý tým plný mladých kluků, kteří se můžou jen zlepšovat.

Mluvíte jen anglicky. Jak tady probíhá vaše domluva, když jdete třeba na jídlo?
Našel jsem pár restaurací, kde obsluha umí anglicky. Jinak se většinou podívám na menu na internetu, přeložím si to pomocí Google Translate a jdu do restaurace s papírem, kde mám přesně napsáno, co chci. Dívají se na mě sice jako na šílence, ale funguje to.

Předpokládám, že ani v obchodech lidé anglicky moc neumí...
Na to jsem si trochu zvykl už ve Švédsku. Když jdu do obchodu, vím přesně, co chci a kde to najdu. Pokladní na mě vždy něco promluví, já se zeptám, jestli mluví anglicky, ona se usměje a pak už se spolu nebavíme.