O zdraví Orlů se stará MUDr. Jiří Navrátil

Jak jste se dostal ke sportovní medicíně?
Bylo to čistě náhodou. Ke klubu jsem se dostal přes Pavla Selingra, který je můj velký kamarád. Předloni v létě měl problémy se žebry a zády, tak jsem ho dával trochu do pořádku. V té době se zmínil, že předcházející lékař tady skončil. Zjišťoval jsem co a jak a požádal jsem jej, aby se zeptal Jardy Vlasáka, jestli nemá o mé služby zájem. Pak jsme se domluvili, situace byla příhodná pro obě strany. Od té doby jsem tady lékařem.

Co vás láká na sportovní medicíně?
Je to dané hlavně tím, že jsem se kolem sportu pohyboval. Znal jsem pár doktorů, kteří se kolem sportu motali. Lákalo mě to taky proto, že je to blízké mé specializaci. Traumatologie se zabývá nemocemi a úrazy pohybového aparátu, což je u sportu naprosto běžná věc, úzce to souvisí. Já sám osobně jsem také na svém těle často poznal úrazy, takže vím, co kluky trápí, co je může bolet. I z tohoto důvodu mě to baví. Už v době, kdy jsem byl aktivním hráčem, jsem si říkal, že tohle by mě mohlo bavit.

Jakému sportu jste se věnoval?
Měřím 208 cm, což tak nějak předurčilo můj sport. Dvanáct let jsem hrál prvoligový basketbal. Vystřídal jsem několik mužstev, bývalou Zbrojovku Brno, pak Mlékárny Kunín. Byl jsem taky v reprezentaci do 22 let, absolvoval jsem kvalifikaci na mistrovství Evropy. Tam se nám ale příliš nevedlo. Dvakrát jsem byl jako student na univerziádě. V roce 1997 na Sicílii a v roce 1999 na Mallorce. Za éry trenéra Humla jsem byl pouze v širší nominaci dospělé reprezentace.

Skončil jste v poměrně mladém věku. Proč?
Na to se mě ptá každý. Kombinace medicína a vrcholový basketbal nejde trvale dohromady. Šlo to ještě v době studií, kdy jsem měl úlevy ve škole i na trénincích, pak ještě chvíli v přípravě před atestací. Pak jsem musel zintenzívnit učení a práci. Řekl jsem si, že basketbal mě nemůže zabezpečit a uživit na celý život, takže jsem toho v podstatě ze dne na den nechal. Od té doby se věnuji naplno medicíně.

Zkoumáte sportovní medicínu nějak vědecky?
Nebylo by to špatné, už z pohledu lékařské erudice, aby se o mně vědělo. Musel bych ale pracovat na klinickém pracovišti, mít větší možnosti stran dalšího vzdělávání. Ale hlavně to chce víc času a věnovat se tomu úplně na sto procent. To bych musel oželet rodinu nebo i znojemský hokej a všechny ostatní aktivity. A takový já nejsem, přiznám se otevřeně. Víc mě baví taková ta akční práce, pomoc v akutní fázi, než abych bádal a bavil se takovýma věcmi.

Znojemské mužstvo se stále potýká se zraněními. Může za to třeba špatný trénink, velké množství zápasů?
V podstatě celou loňskou i letošní sezónu jsou stále minimálně čtyři zranění. Je těžko to dávat do souvislosti s množstvím zápasů, tréninkové zátěže. Každý doktor vám na to odpoví jinak. Samozřejmě tam má vliv velký objem zátěže, která zkrátka u toho sportu je. Hráči mají dobré možnosti vhodné rehabilitace, masáže a podobně. Je otázka, jak to správně skloubit. Každé tělo si v každém věku žádá něco jiného. Něco jiného potřebuje Jirka Dopita, něco jiného mladí kluci. To ale každý ví, jak se o své tělo postarat. Ale musí si to velice dobře hlídat. Pokud to nedodržují, tak je tělo samozřejmě unavenější. Nemusí z toho být přímo úraz, ale třeba virózy, nachlazení a podobně. Třeba i prostředí, do kterého chodí, na ně může mít vliv. Je to určité omezení, ale musí to tak být. Musí být zdravý a připraven na vrcholový sport. Samozřejmě jsou věci neovlivnitelné. Jako třeba teď Roman Erat a Martin Růžička, kteří při chvilkové nepozornosti dostali ránu a je z toho těžký úraz ramene a otřes mozku. Pak je problém v délce léčby. Prezidenti, trenéři, manažeři chtějí, aby byla co nejkratší. Okřídlená hláška je: „Doktore jsi tu od toho, aby hráli.“ Nejde to ale uspěchat, příroda se nedá ošidit. Každá nemoc nebo zranění musí mít svůj čas. Spousta drobných zranění se nakumuluje a pak to vyvrcholí daleko větším průšvihem. Třeba Jarda Svoboda má chronický zánět zápěstí, které se s ním táhne už z Ameriky. Musím mu to opíchávat, dostal už několik dávek kortikoidů. Před každým zápasem mu to obstříknu, aby to vůbec vydržel. Vychází to z toho, že to je nedoléčené zranění. Chtělo by to tři až čtyři týdny absolutního klidu a fixace, ale to si v rozjeté sezóně nemůže nikdo dovolit. Pomůžou medikamenty, ale musí to být přísně hlídaný, co si může kvůli dopingu vzít.

Stane se, že řeknete: „Ty hrát nebudeš,“ a hráč přesto jde na led?
Samozřejmě. Řeknu mu, že dle mého lékařského názoru by nebylo vhodné, aby hrál. Většinou mi řekne, že to zkusí na rozbruslení. Když to nejde, oznámím to trenérovi. Často kroutí hlavami, ale musí se s tím smířit. Je stejně zbytečné, když nemůže hráč podat stoprocentní výkon, aby na tom ledě vůbec byl. Jednak ohrozí sebe, nebo si zranění zhorší, a jednak tím, že nepodává odpovídající výkon, může ovlivnit výkon celého mužstva.

⇒ Na ledě naštěstí nemusí často MUDr. Jiří Navrátil zasahovat

Stalo se vám už, že byl někdo v ohrožení života?
Ježíšmarjá, to radši zaklepu, zatím ještě ne. Loni jsem sice dvakrát šel na led, kdy po ráně do hlavy zůstali hráči chvíli ležet. Sám jsem si musel dávat pozor, abych se v botách nenatáhl. Ale nechtěl bych to zažít.

Kdo by třeba dával umělé dýchání?
S Oldou (masér Helebrant) oba společně. Já u toho samozřejmě musím být, musím poskytnout základní první lékařskou pomoc a fixaci krční páteře. Museli by se pak volat záchranáři. Máme tady i kardiostimulátor, který by se dal použít.

Mají hokejisté vyšší práh bolesti?
Někteří kluci určitě. Je to adrenalin a spousta jiných látek, které naše mozky vyplavují. Kluci na rozdíl od fotbalistů vydrží daleko víc. Ti se válí jako panenky. Hokejista, když už zůstane na ledě ležet, tak je to většinou vážné.

V průběhu zápasu stojíte s mančaftem na střídačce. Vtáhne vás atmosféra zápasu?
Samozřejmě. Taky si zanadávám, když rozhodčí blbě pískají. Tím, že jsem bývalý sportovec, mám moc rád kolektivní sporty a fandím.

Komu fandíte v Brně?
Mužskému basketbalu. Žabiny moc nemusím, mně se ženský basket nelíbí. Co se týče Komety, tam mě to taky nějak nebere, v Brně jsem na hokej nikdy nechodil.